Diplomka, diplomka, diplomka!!!
Mám v hlavě totálně napěchováno. Už je to víc jak čtyři měsíce, co se věnuju práci na diplomce, asi měsíc ji řeším hodně intenzivně, no a poslední týden jsem tou diplomkou asi sama, protože nevím, kde začínám já a kde končí diplomka. Už mi z toho pekelně hrabe a nemůžu se dočkat, až to bude za mnou.
Nikdy bych nevěřila, že se moje diplomka skutečně zrealizuje a že to nakonec nebude takový porod. Že mě to vlastně bude i chvílemi bavit. A naplňovat. Že mi to bude celkem myslet a pálit a že budu mít třeba pocit, že za rok dva bych třeba mohla zkusit doktorát.
Ale to hodně předbíhám, protože diplomka ještě není finalizovaná, není odevzdaná a není obhájená. A k získání magisterského titulu mi ještě zbývají státnice z pedagogiky a psychologie. Jestli nedám je, zahodila jsem pět let studia, protože další pokus už nemám. Respektive žádný další čas na další pokus už nemám, protože mi v září uplyne maximální doba studia.
Ano, dvouletého magistra, kterého dělá většina lidí dva, maximálně tři roky, já dělám rokem pátým. Proč? Ne protože jsem líná, jak se mi už někteří nejmenovaní jedinci snažili namluvit (byla to vlastně jedna exotka na votoči), ale protože nejsem schopná věnovat se více věcím zároveň, protože se snadno vyčerpám a ztrácím odvahu, protože si stavím strašáky úplně zbytečně, protože nedokážu překonat svoji nechuť k nějaké nepříjemné aktivitě.
Na diplomku jsem si nechala namíchat bachovky, ptala jsem se na ní jasnovidce a absolvovala terapii kineziologií. Těžko říct, co z toho skutečně zabralo, ale něco prostě zabralo a já se do toho skutečně dala. A teď už jsem skoro u konce a dělám poslední úpravy, korektury, sepisuju seznam literatury a nevím co ještě. Za týden to bude za mnou a já si budu moct konečně na chvíli oddychnout. A užiju si dovolenou. Konečně!
Sice mám v plánu se hned po odevzdání diplomky začít připravovat na státnice, ale popravdě řečeno se mi to jeví jako rajská hudba oproti tomu, čím jsem se zabývala teď. Musím se to naučit tak, aby mě komise nemohla ničím zaskočit a já v každém případě odešla nejhůř s trojkou. Nesmím nic podcenit.
Někdy se sice zhrozím, že to třeba nevyjde a já budu hrozně zklamaná. Ale pak si říkám, že to je v rukou vyšší moci, a pokud se budu opravdu snažit a nevykašlu se na to, tak to prostě dopadne tak, jak to dopadnout má. A něco tam uvnitř mi říká, že si to zasloužím, že jsem si to tvrdě vybojovala, a že už to, že jsem našla sílu začít tu diplomku psát, a že jsem úspěšně udělala první státnice, je přece jasná předzvěst toho, že to nakonec dobře dopadne. A pokud ne, tak to tak prostě mělo být.
Pokud ten magisterský titul opravdu získám, nechám babičce vytisknout pozvánku na promoci (babička se na promoci těší už celých pět let mého studia, tak jí to určitě udělá radost), pro sebe si koupím nějaké pěkné retro šaty, které budou nositelné normálně, ale i vhodné na promoci, no a až půjdu na promoci, tak si nechám udělat nějaký účes, abych byla vážně kočka. Taky si koupím černé lodičky na podpatku.
A pak bysme šli všichni na oběd - můj přítel, máma, babička a tentokrát snad i táta. Dali bysme si nějaké dobré jídlo a já bych se cítila jako královna. Anebo jako nevěsta :-D
Tohle si představuju někdy před spaním, abych měla další den sílu znova psát. Dodávám si tím odvahu a energii. A i když to možná nakonec nevyjde (přestože mě všichni mí blízcí přesvědčují o opaku), dělám to s vírou, že to takhle být má a že to dopadne tak, jak to dopadnout má.
Tím dneska končím, jdu se dívat na Hru o trůny :-)
Nikdy bych nevěřila, že se moje diplomka skutečně zrealizuje a že to nakonec nebude takový porod. Že mě to vlastně bude i chvílemi bavit. A naplňovat. Že mi to bude celkem myslet a pálit a že budu mít třeba pocit, že za rok dva bych třeba mohla zkusit doktorát.
Ale to hodně předbíhám, protože diplomka ještě není finalizovaná, není odevzdaná a není obhájená. A k získání magisterského titulu mi ještě zbývají státnice z pedagogiky a psychologie. Jestli nedám je, zahodila jsem pět let studia, protože další pokus už nemám. Respektive žádný další čas na další pokus už nemám, protože mi v září uplyne maximální doba studia.
Ano, dvouletého magistra, kterého dělá většina lidí dva, maximálně tři roky, já dělám rokem pátým. Proč? Ne protože jsem líná, jak se mi už někteří nejmenovaní jedinci snažili namluvit (byla to vlastně jedna exotka na votoči), ale protože nejsem schopná věnovat se více věcím zároveň, protože se snadno vyčerpám a ztrácím odvahu, protože si stavím strašáky úplně zbytečně, protože nedokážu překonat svoji nechuť k nějaké nepříjemné aktivitě.
Na diplomku jsem si nechala namíchat bachovky, ptala jsem se na ní jasnovidce a absolvovala terapii kineziologií. Těžko říct, co z toho skutečně zabralo, ale něco prostě zabralo a já se do toho skutečně dala. A teď už jsem skoro u konce a dělám poslední úpravy, korektury, sepisuju seznam literatury a nevím co ještě. Za týden to bude za mnou a já si budu moct konečně na chvíli oddychnout. A užiju si dovolenou. Konečně!
Sice mám v plánu se hned po odevzdání diplomky začít připravovat na státnice, ale popravdě řečeno se mi to jeví jako rajská hudba oproti tomu, čím jsem se zabývala teď. Musím se to naučit tak, aby mě komise nemohla ničím zaskočit a já v každém případě odešla nejhůř s trojkou. Nesmím nic podcenit.
Někdy se sice zhrozím, že to třeba nevyjde a já budu hrozně zklamaná. Ale pak si říkám, že to je v rukou vyšší moci, a pokud se budu opravdu snažit a nevykašlu se na to, tak to prostě dopadne tak, jak to dopadnout má. A něco tam uvnitř mi říká, že si to zasloužím, že jsem si to tvrdě vybojovala, a že už to, že jsem našla sílu začít tu diplomku psát, a že jsem úspěšně udělala první státnice, je přece jasná předzvěst toho, že to nakonec dobře dopadne. A pokud ne, tak to tak prostě mělo být.
Pokud ten magisterský titul opravdu získám, nechám babičce vytisknout pozvánku na promoci (babička se na promoci těší už celých pět let mého studia, tak jí to určitě udělá radost), pro sebe si koupím nějaké pěkné retro šaty, které budou nositelné normálně, ale i vhodné na promoci, no a až půjdu na promoci, tak si nechám udělat nějaký účes, abych byla vážně kočka. Taky si koupím černé lodičky na podpatku.
A pak bysme šli všichni na oběd - můj přítel, máma, babička a tentokrát snad i táta. Dali bysme si nějaké dobré jídlo a já bych se cítila jako královna. Anebo jako nevěsta :-D
Tohle si představuju někdy před spaním, abych měla další den sílu znova psát. Dodávám si tím odvahu a energii. A i když to možná nakonec nevyjde (přestože mě všichni mí blízcí přesvědčují o opaku), dělám to s vírou, že to takhle být má a že to dopadne tak, jak to dopadnout má.
Tím dneska končím, jdu se dívat na Hru o trůny :-)
