Napsáno. Svázáno. Odevzdáno.
Konečně je to za mnou. Moje noční můra se transformovala ve splněný sen. Napsala jsem diplomku. Nevím, jestli je kvalitní, jestli bude doporučena k obhajobě a jestli bude obhájena. A bohužel nemůžu říct ani to, že pokud s diplomkou skutečně uspěju, získám titul Mgr.
Ještě mě totiž čekají státnice z pedagogiky a psychologie. Na těch to všechno stojí. Můj první pokus je zároveň pokusem posledním.
Ale ať to dopadne jakkoli, jsem ráda, že jsem do toho nakonec šla, že jsem to nevzdala, i když jsem o tom několikrát reálně uvažovala a podnikla k tomu i určité kroky.
Nikdy nezapomenu na to, jak jsem jela za rodiči, abych jim oznámila, že jsem se rozhodla skončit se školou. Bylo to někdy v létě, bylo parno a mně bylo v autobuse hrozně zle (ani ne tak z toho horka, ale z představy, jak se rodiče budou tvářit na tu "novinu"). Vystoupila jsem z autobusu o několik stanic dřív a šla jsem pěšky polní cestou. Chůzi jsem prokládala přestávkama na zvracení.
Když jsem pak seděla u rodičů, hrozně dlouho jsem se odhodlávala začít s tím nepříjemným tématem. Pak šla máma ven na cigáro a já řekla tátovi, že už tu školu nezvládám a chci skončit a skoro jsem se u toho rozbrečela. A on mi na to řekl: "no a?" A mně se hrozně ulevilo.
I když jsem to několikrát skutečně vzdala a sama sebe přesvědčovala, že tu školu nepotřebuju a nechci, pořád ve mně něco hlodalo. Něco, co mi říkalo, abych to nezahazovala a abych dokončila, co jsem začala. Jenže jak, když nebyla síla, energie a motivace? A pak jsem v sobě nějakou tu motivaci přeci jen vyhrabala, ani nevím kde a jakou, ale byla tam a já začala pomalu budovat svojí 129 stránkovou diplomku (včetně příloh, čistý text má asi 70 stran).
Nebylo to vždycky jednoduché, ale přiznám se, že mě to chvílema dost bavilo. Hodně tomu napomáhalo, že jsem měla dost volna, nechodila do práce každý den a poslední měsíc chodila do práce jen dva dny v týdnu. Měla jsem proto spoustu času a energie jen a jen na diplomku. Tímto skládám velkou poklonu těm, kteří jsou schopni napsat diplomku (nebo cokoli jiného) při klasickém pracovním vytížení, protože já bych to rozhodně nezvládla. A tak jsem se cítila jako za dobrých studentských časů, kdy jsem seděla u počítače, chvílemi něco tvořila, chvílemi si psala na facebooku s kamarády (relaxovat se musí), doma moc neuklízela, nevařila a nechala se obskakovat :-)
Můj úžasný milý Kobliha mi každý víkend vařil skvělé asijské jídlo, a dokonce umyl i nádobí, nechával mě bez keců sedět po osmé u počítače (mysle si, že dělám na diplomce, zatímco já psala článek na blog ;-)) a byl hrozně moc ohleduplnej a podporoval mě psychicky (i fyzicky) :-D Poslední dva dny jsem byla dost hysterická, protože FORMÁTOVÁNÍ, převádění z wordu do pdf, nefunkční informační systém... nejradši bych něco rozkopala a házela věcma (má agresivní stránka je schovaná hodně hluboko a snažím se ji neprojevovat, takže když se začne drát na povrch, začíná to být nebezpečné pro všechny). Ale Kobliha to všechno ustál a vypadá to, že žádnou zásadní újmu neutrpěl.
A já si můžu konečně oddychnout a trochu se z toho života radovat. Čekají mě teď tři týdny volna! Měla jsem mít jeden kurz, ale nakonec se nekoná, takže celé tři týdny žádná práce! Těším se, že si zajdu konečně na koupák, že pojedeme někam na výlet nebo na krátkou dovču. Sice při tom budu drtit pedo-psycho, ale co je učení se státnicových otázek proti psaní diplomky? Otázky si člověk může vzít do parku, k bazénu, na dovolenou. A nemá přesně daný limit, co všechno musí mít, aby to bylo dostačující. Samozřejmě se chci na státnice naučit co nejvíc, zvlášť když je to můj první a zároveň poslední pokus, ale rozhodně nebudu ležet v otázkách víc jak osm hodin denně.
Konečně budu mít víc času a budu moct začít řešit zdravé stravování a taky přidání nějakého pohybu. Jak už jsem naznačila v předchozím článku, chystám se k jedné takové velké změně (nebo tedy pro mě velké změně), tak mě to taky plní radostí :-)))
Jsem prostě happy, jako už dlouho ne.
Ještě mě totiž čekají státnice z pedagogiky a psychologie. Na těch to všechno stojí. Můj první pokus je zároveň pokusem posledním.
Ale ať to dopadne jakkoli, jsem ráda, že jsem do toho nakonec šla, že jsem to nevzdala, i když jsem o tom několikrát reálně uvažovala a podnikla k tomu i určité kroky.
Nikdy nezapomenu na to, jak jsem jela za rodiči, abych jim oznámila, že jsem se rozhodla skončit se školou. Bylo to někdy v létě, bylo parno a mně bylo v autobuse hrozně zle (ani ne tak z toho horka, ale z představy, jak se rodiče budou tvářit na tu "novinu"). Vystoupila jsem z autobusu o několik stanic dřív a šla jsem pěšky polní cestou. Chůzi jsem prokládala přestávkama na zvracení.
Když jsem pak seděla u rodičů, hrozně dlouho jsem se odhodlávala začít s tím nepříjemným tématem. Pak šla máma ven na cigáro a já řekla tátovi, že už tu školu nezvládám a chci skončit a skoro jsem se u toho rozbrečela. A on mi na to řekl: "no a?" A mně se hrozně ulevilo.
I když jsem to několikrát skutečně vzdala a sama sebe přesvědčovala, že tu školu nepotřebuju a nechci, pořád ve mně něco hlodalo. Něco, co mi říkalo, abych to nezahazovala a abych dokončila, co jsem začala. Jenže jak, když nebyla síla, energie a motivace? A pak jsem v sobě nějakou tu motivaci přeci jen vyhrabala, ani nevím kde a jakou, ale byla tam a já začala pomalu budovat svojí 129 stránkovou diplomku (včetně příloh, čistý text má asi 70 stran).
Nebylo to vždycky jednoduché, ale přiznám se, že mě to chvílema dost bavilo. Hodně tomu napomáhalo, že jsem měla dost volna, nechodila do práce každý den a poslední měsíc chodila do práce jen dva dny v týdnu. Měla jsem proto spoustu času a energie jen a jen na diplomku. Tímto skládám velkou poklonu těm, kteří jsou schopni napsat diplomku (nebo cokoli jiného) při klasickém pracovním vytížení, protože já bych to rozhodně nezvládla. A tak jsem se cítila jako za dobrých studentských časů, kdy jsem seděla u počítače, chvílemi něco tvořila, chvílemi si psala na facebooku s kamarády (relaxovat se musí), doma moc neuklízela, nevařila a nechala se obskakovat :-)
Můj úžasný milý Kobliha mi každý víkend vařil skvělé asijské jídlo, a dokonce umyl i nádobí, nechával mě bez keců sedět po osmé u počítače (mysle si, že dělám na diplomce, zatímco já psala článek na blog ;-)) a byl hrozně moc ohleduplnej a podporoval mě psychicky (i fyzicky) :-D Poslední dva dny jsem byla dost hysterická, protože FORMÁTOVÁNÍ, převádění z wordu do pdf, nefunkční informační systém... nejradši bych něco rozkopala a házela věcma (má agresivní stránka je schovaná hodně hluboko a snažím se ji neprojevovat, takže když se začne drát na povrch, začíná to být nebezpečné pro všechny). Ale Kobliha to všechno ustál a vypadá to, že žádnou zásadní újmu neutrpěl.
A já si můžu konečně oddychnout a trochu se z toho života radovat. Čekají mě teď tři týdny volna! Měla jsem mít jeden kurz, ale nakonec se nekoná, takže celé tři týdny žádná práce! Těším se, že si zajdu konečně na koupák, že pojedeme někam na výlet nebo na krátkou dovču. Sice při tom budu drtit pedo-psycho, ale co je učení se státnicových otázek proti psaní diplomky? Otázky si člověk může vzít do parku, k bazénu, na dovolenou. A nemá přesně daný limit, co všechno musí mít, aby to bylo dostačující. Samozřejmě se chci na státnice naučit co nejvíc, zvlášť když je to můj první a zároveň poslední pokus, ale rozhodně nebudu ležet v otázkách víc jak osm hodin denně.
Konečně budu mít víc času a budu moct začít řešit zdravé stravování a taky přidání nějakého pohybu. Jak už jsem naznačila v předchozím článku, chystám se k jedné takové velké změně (nebo tedy pro mě velké změně), tak mě to taky plní radostí :-)))
Jsem prostě happy, jako už dlouho ne.
